Jdi na obsah Jdi na menu
 


DADA síla negace a absurdity

10. 5. 2008

co je dada?

 


  Dada je jedno z nejvýznamnějších hnutí 20.století, které zanechalo ošklivou a nesmazatelnou     stopu ve světových dějinách umění

Dada samotné nesmrdí: je to nic, nic, nic. Je jako vaše naděje: nic. jako váš ráj: nic. jako vaše idoly: nic. jako vaši politici: nic. jako vaši hrdinové: nic. jako vaši umělci: nic. jako vaše náboženství: nic." - Francis Picabia 

  vznik dada


"Dada vzniká v ústech" - Tristan Tzara

Živnou půdou pro vznik nejen dadaismu, ale i jiných dnes už skoro zapomenutých nihilistických hnutí jako zutismus, hydropatismus nebo hirsutismus, byla buržoazní společnost a všechny s ní spojené vrtochy – náboženství, nacionalismus, tzv. "morálka", "umění", "lidské hodnoty" a další podobné frašky, které se ve skutečnosti staly jen pózou, za níž se skrývalo obyčejné pokrytectví. Jak napsal Tzara: "Počátky Dada nebyly počátky umění, ale hnusu." Všechno vyvrcholilo v době první světové války, jež byla jedinečnou přehlídkou úpadků hodnot společnosti, která s úsměvem na rtech v tisících posílala své lidi na smrt.

S myšlenkou sdružit dohromady mladé lidi protestující proti válce, otevřel Němec Hugo Ball na počátku roku 1916 ve švýcarském Curychu podnik zvaný Kabaret Voltaire, kde se tehdy sešlo několik umělců z různých koutů Evropy, aby demonstrovali odpor ke svým národům, které dopustily nesmyslné vraždění. Začaly se pořádat večery s nejrůznějšími uměleckými představeními, na nichž vystupovali například Hans Arp, Tristan Tzara, Marcel Janco, Sophie Täuberová, Hans Richter a mnoho dalších. Charakter vystoupení se však postupně měnil. Začátky popisuje Ball takto: "Mademoiselle Hennings a Mademoiselle Leconte zpívaly francouzské a dánské šansony. Pan Tristan Tzara recitoval rumunskou poesii. Balalajkový orchestr hrál překrásné národní písně a tance… poté jsme přidali ruské večery a o něco později také francouzské (díla Apollinaira, Maxe Jacoba, André Salmona, A. Jarryho, Loforgneho a Rimbauda). 26. února z Berlína dorazil Richard Huelsenbeck a 30. března jsme uvedli okouzlující černošskou hudbu. (toujours avec la grosse caisse: boum boum boum boum – drabatja mo gere drabatja mo bonoooooooooooo -)". Postupem času dostávaly výstavy a další akce curyšanů více nihilistický ráz. Možná to souviselo i s "objevením" magického slova Dada (původně francouzsky označující dětskou hračku, koníčka), které bylo podle jedné z verzí poprvé vysloveno 6.února 1916 v Kabaretu Voltaire Tristanem Tzarou, jenž tehdy náhodně otevřel Laroussův slovník, upustil kapku z kapátka na stránku knihy a ta se rozpila právě na slově "dada"(dalšími údajnými objeviteli prý mohli být i Huelsenbeck, Hausmann či Picabia). Avšak ať už to byl kdokoliv, je jisté, že se zrodil nový fenomén, proti kterému se nikdo nemohl postavit, kritizovat jej, zesměšnit, ale ani ignorovat. Jeho hlavním principem se stal nesmysl čehokoli.

Dada bylo jako ďábelský stroj – převracelo a negovalo všechno, co bylo do té doby vytvořeno (včetně sebe sama). Napadalo základy lidského myšlení, zpochybňovalo logiku, jazyk, opovrhovalo tradicemi, společenskými pravidly, křesťanskými dogmaty a především uctíváním jakýchkoli idolů.

"Rozhodli jsme se, že svou rozmanitou aktivitu shrneme pod jménem Dada. Nalezli jsme Dada, jsme Dada a máme Dada. Dada bylo nalezeno ve slovníku, neznamená nic. Je to ono významné Nic, na němž nic nic neznamená. S Ničím chceme změnit svět, s Ničím chceme změnit básnictví a malířství a s Ničím chceme přivodit konec války. Stojíme tu bez nějakého úmyslu vás bavit nebo obveselovat. Ačkoliv je to všechno tak, jak to je, jsouc totiž nic, přesto se nemusíme rozejít jako nepřátelé." (- Richard Huelsenbeck) Za nedlouho se dada rozletělo jako bouře do dalších míst: Berlína, Paříže, Kolína, Hannoveru a New Yorku.

 

Dadaismus se ve výtvarném umění nevyznačoval žádným charakteristikým rysem. Dominovaly zde hlavně koláže (Kurt Schwitters), fotomontáže (Raoul Hausmann) a v neposlední řadě také abstraktní obrazce (Arp). Největší význam však měly proslulé Duchampovy ready-mady, které bezpochyby ovlivnily americké umělecké proudy z druhé poloviny dvacátého století (op-art a pop-art).

Hans Arp
16.9.1887 Štrasburg (Francie) – 7.6.1966 Basilej (Švýcarsko)

Byl jedním ze zakládajících členů hnutí Dada v Curychu a stal se rovněž jednou z největších (ne-li vůbec tou největší) postav dadaismu. Proslavil se především svými plastikami, reliéfy, dřevoryty a malbami, ve kterých se snažil dostat jakoby až k samé podstatě hmoty. Jestliže se o dadaismu říká, že byl halasný a brutální, ale zároveň étericky jemný, představoval Arp spíše tu druhou část, což dokazují především jeho automatické básně vyznačující se svou až dojemnou roztomilostí. Typické je pro něj prohlášení o vzniku dadaismu: "1916 jsem v Curychu z rozvernosti porodil dada. Dada je pro nesmysl což se nerovná blbosti. Dada je nesmyslné jako příroda a život." Podobnými projevy vytvořil protiváhu radikálnějším dadaistům jako byl například Tzara a vtiskl tak celému hnutí jedinečnou podobu, když s laskavým úsměvem na tváři popíral logiku a umění. Postupem času se Arp jako většina ostatních připojil k surrealistickému hnutí, avšak příliš se v něm již neangažoval.

Marcel Duchamp
28.7.1887 Blainville (Francie) – 2.10.1968 Neuilly (Francie) 

Významný francouzský malíř, básník, myslitel, filmový experimentátor a rovněž také skvělý šachista, jenž se stal fenoménem pro světovou uměleckou avantgardu. Dokázal totiž vyjádřit ducha dadaismu už několik let před jeho vznikem. Ačkoli se původně věnoval klasické malbě, kolem roku 1914 začal "vytvářet" objekty zvané ready-made, které jej proslavily. Ready-mady byly obyčejné předměty, při jejichž výběru se autor zásadně neřídil estetickým cítěním ani svým vkusem a případně je jen nepatrně poopravil a opatřil většinou zcela nesouvisejícím názvem spolu s podpisem. Těmito díly dokonale mátl a provokoval veřejnost, neschopnou přijmout jiné než všeobecně uznávané umělecké pojetí. Duchamp se tak díky těmto objektům definitivně odklonil od tradičních uměleckých postupů a spolu se svým přítelem Francisem Picabiou předznamenal curyšské období Dada.

                      O READYMADECH:

V roce 1913 jsem měl šťastný nápad připevnit kolo od bicyklu ke kuchyňské stoličce a otočit ji. O několik měsíců později jsem koupil levnou reprodukci zimní večerní krajiny a po přidání dvou malých teček na horizontu – jedné červené a druhé žluté – jsem ji nazval "Lékárna".

V jednom železářství v New Yorku jsem si roku 1915 koupil lopatu na sníh, na kterou jsem napsal: "Před zlomením ruky".

Bylo to v době, kdy jsem vymyslel slovo "readymade", aby označilo formu projevu. Podmínkou, kterou jsem si chtěl ustanovit bylo to, že volba "readymadů" nebude nikdy určena estetickým cítěním. Volba byla založena na reakci vizuální netečnosti spojené s totální absencí dobrého či špatného vkusu…ve skutečnosti to znamenalo celkovou anestézii. Jediným důležitým rysem byla krátká věta, kterou jsem příležitostně "raedymade" označil. Tato věta místo popisu objektu jako titulku, byla spíše určena k přenesení divákovy mysli blíže směrem k oblastem více verbálním.

Velice brzy jsem si uvědomil nebezpečí opakování touto formou vyjádření a rozhodl jsem se omezit produkci "readymadů" na velmi malý počet ročně. Tehdy jsem si byl vědom toho, že pro diváka (dokonce víc než pro umělce) je umění zvyk podobající se droze a proto jsem chtěl své "readymady" proti ní ochránit.

Max Ernst
2.4.1891 Brühl (Německo) – 1.4.1976 Paříž (Francie)

Max Ernst byl německý sochař, teoretik umění, básník a hlavně jeden z nejznámějších dadaistických a později surrealistických malířů. Zároveň se stal spoluzakladatelem kolínské skupiny Dada (v Kolíně vydával časopisy Bulletin D a Der Ventilator). Je zajímavé, že již v období dadaismu maloval jasně surrealistické obrazy, nejčastěji s motivy ptáků a chimér. Mimo ně světové umění obohatil i o své originální koláže a hlavně frotáže, což byly kresby vzniklé malování tužkou na papír podloženým dřevem, jehož reliéf vytvářel na ploše papíru obrazy krajin, které po Ernstově dokreslení dostávaly nádech tajemna.

Francis Picabia
28.1.1879 Paříž (Francie) – 30.11.1953 Paříž

Francis Picabia byl malíř a básník španělského původu. Podobně jako Marcel Duchamp "objevil" dadaismus již dávno před rokem 1916. Zdaleka však nezůstal pouze u něj a za celý svůj umělecký život prošel mnoha odlišnými obdobími. Avšak nejen malba, ale i jeho literární projevy mu zajistily jedno z předních míst v celém dadaistickém hnutí. Mimo to je snad ještě nutné dodat, že celá Picabiova tvorba se nese ve znamení autorovy osobnosti – je bouřlivá a provokativní.

 

Man Ray
27.8.1890 Philadelphia (USA) – 18.11.1976 Paříž (Francie)

Man Ray (vlastním jménem) Emmanuel Rudnitsky byl americký fotograf, malíř a také sochař, jenž se svými experimenty podstatně zasloužil o rozvoj fotgrafického umění. Jeho slavným objevem byly tzv. rayografy, což byly snímky pořízené na citlivém fotografickém papíře bez použití aparátu. Kromě toho učinil mnoho jiných pokusů v tomto oboru (například propojení fotky a malby) a dokonce se zabýval i filmem. Man Ray byl rovněž jedním ze zakladatelů newyorské dadaistické skupiny.

Kurt Schwitters
20.7.1887 Hannover (Německo) – 8.1.1948 Ambleside (Anglie)

Kurt Schwitters byl velmi osobitou postavou dadaismu. Rozsah jeho činností sahá od koláží, typografie, malířství a poesie až po psaní her. Kurtovými nejslavnějšími pracemi se ovšem bezesporu staly jeho originální koláže, jež vytvářel z nejrůznějších obyčejných věcí, které nacházel nejčastěji na ulici nebo na skládkách. Byly to například staré jízdenky, knoflíky, podrážky od bot, rozbitá prkna, hřebíky, apod., které lepil na sebe. Tomuto stylu se dostalo uznání například od Tristana Tzary, Maxe Ernsta nebo Paula Kleeho, nikoliv ale od kritiků. Schwitters udržoval jako jeden z mála úzké styky s ostatními umělci jako byli Arp, Max Ernst, Theo van Doesburg, El Lssitzky a berlínští dadaisté. Přesto ve svých dvaatřiceti letech v rodném Hannoveru založil vlastní hnutí Merz, které bylo nezávislé na všech hnutích Dada a prakticky pokračovalo i po rozpadu ostatních dadaistických skupin.

Jak složit dadaistickou báseň - Tristan Tzara

Vezměte noviny.
Vezměte si nějaké nůžky.
Vyberte si z novin článek libovolné délky, ze kterého chcete vytvořit svou báseň.
Vystřihněte tento článek.
Dále opatrně vystřihněte zvlášť každé slovo z článku a dejte je do klobouku.
Pořádně zamíchejte.
Pak postupně vytahujte slova z klobouku.
Opište je přesně v tom pořadí, v jakém jste je vytáhli.
Báseň je na světě.
A tady vás máme - neskonale originálního autora s okouzlující vnímavostí, přestože neuznávaného širokými masami.

1. přednáška o dadaismu v Německu - Richard Huelsenbeck

Vážené dámy a pánové, dnešní večer je zamýšlen jakožto projev sympatie vůči dadaismu, novému mezinárodnímu "uměleckému směru", který byl založen před dvěma lety v Curychu. K iniciátorům této krásné záležitosti patří Hugo Ball, Emmi Hennigs, malíř Slodki, Rumuni Marcel Janco a Tristan Tzara a naposledy i já sám, který dnes mám tu čest, propagovat na tomto místě za mé staré kamarády naše staronové myšlenky. Hugo Ball, velký umělec a velký člověk, zcela nesnobský a neliterární člověk, založil roku 1916 v Curychu Kabaret Voltaire, z něhož se s naší pomocí vyvinul dadaismus.

Dadaismus byl nezbytně mezinárodním dílem. Bylo nutné najít něco společného mezi Rusy, Rumuny, Švýcary a Němci. Konal se jakýsi sabat čarodějnic, jaký si nedovedete dost dobře představit: povyk od rána do večera, hemžení s bubínky a černošskými bubny, jakási extáze se stepováním a kubistickými tanci. Rumuni přišli z Francie, milovali Apollinaira, Maxe Jacoba, věděli hodně o Barzunovi, básních a dramatech a kubistech. Z Itálie psal Marinetti, Palazeschi a Savignio. My Němci jsme tu stáli dosti bezelstně. Ball byl skutečně jediný, kdo do sebe vstřebal a zpracoval problémy futuristických a kubistických směrů. Snad se mezi vámi nacházejí někteří, kteří jej slyšeli řečnit v roce 1915 zde v Berlíně na večírku expresionistů, který jsem s ním mohl uspořádat. Byly to ve skutečnosti expresionistické básně, které Německo kdysi slyšelo. Ball přinesl svého "štěkajícího psa" s sebou do Švýcarska, jakési fantazma takové síly, že z toho malé lidičky jako Korrodie a Rubiner ještě dnes trpí. Kabaret Voltaire byla naše pokusná scéna, kde jsme se tápavě pokoušeli pochopit naše pospolitosti. Vytvořili jsme dohromady překrásný černošský zpěv s nejrůznějšími chřestidly, dřevěnými paličkami a mnohými primitivními nástroji. Vytvořil jsem předzpěváka, téměř mýtickou postavu Trabaju – Trabaja la mojere... a s tou pravou šťávou. Propagátoři umění z celého Curychu zahájili proti nám jednotné polní tažení. To bylo to nejkrásnější: nyní jsme věděli, s kým máme tu čest.

Byli jsme proti pacifistům, protože válka nám poskytla možnost existovat naplno v celé naší slávě. A tehdy byli pacifisté ještě slušnější, než dnes, kdy chce každý hloupý hoch svými knihami proti času využít konjunktury. Byli jsme pro válku a dadaismus je ještě dnes pro válku. Věci musejí na sebe narážet, neděje se ještě zdaleka nic dost strašného. V kabaretu Voltaire jsme nejprve zkoušeli naše kubistické tance s maskami od Janca a kostýmy z pestré lepenky a s flitry, které jsme sami zhotovili. Tristan Tzara, který dnes v Curychu vydává dadaistické sešity, vymyslel zpodobení simultánní básně pro scénu – báseň, kterou přednáší v různých jazycích, rytmech a tónech několik osob současně. Já jsem vymyslel koncert samohlásek a hlučnou báseň, jakousi směs básně a hlučné hudby, jak ji proslavili futuristé se svým obrozením velkých písmen. Takové výmysly či vynálezy se množily jako houby po dešti. Tzara vymyslel statickou báseň, jakýsi druh optické básně, na kterou se člověk dívá jako na jakýsi les a já sám jsem inicioval pohyblivou báseň, přednes s primitivními pohyby, jaký v této podobě dosud ještě nikdo nedělal.

Vážení posluchači – tak vznikl dadaismus, ohnisko mezinárodních energií. Kubismu jsme měli dost - to pouze abstraktní nás začalo nudit. Člověk přichází sám od sebe k tomu reálnému, jakmile se hýbe a je živoucím člověkem. Futurismus, jak existoval, byl výlučně italskou záležitostí, byl to boj proti strašné antice s jejím obchodním uměním (umem), hladkým jako úhoř, která tam každý talent sráží k zemi. Futurismus, kterým zde v Německu – kde máme ohledně všeho tu čest být poslední – ještě před krátkou dobou hrubí nevzdělanci a hlupáci pohrdali (považovali jej za jakýsi hokuspokus), protože jeho verše byly špatné a nesrozumitelné, tento futurismus, vážené panstvo, byl bojem proti soše Apollona, proti kantiléně a bel cantu (krásnému zpěvu) -–ale co jsme my dadaisté s tím měli co do činění? Nic ani s futurismem, ani s kubismem. Byli jsme něco nového, byli jsme muži dada, dada Ball, dada Huelsenbeck a dada Tzara.

Dada je slovo, které existuje ve všech jazycích – nevyjadřuje nic jiného, než internacionalitu hnutí a s dětským breptáním, na něž je mnozí odkazují, nemá nic společného. Co je tedy ten dadaismus, kvůli kterému zde dnes večer řečním? Chce být opozicí velkým mezinárodním uměleckým hnutím. Představuje přechod k nové radosti z reálných věcí. Tu jsou chlapi, kteří se poprali se životem, tu jsou typy, lidé s osudy (úděly) a schopností přežít. Lidé s vybroušeným intelektem, kteří chápou, že jsou postaveni do určitého časového úseku. Od toho je jen krůček k politice. Zítra ministrem nebo mučedníkem v hradu. Dadaismus je něco, co v sobě překonalo prvky futurismu nebo kubistických teorémů (obecně platných pouček). Musí být něčím novým, neboť stojí na špici vývoje a čas se mění spolu s lidmi, kteří jsou schopni se proměnit. "Fantastické modlitby", z nichž vám v následujících řádcích několik věcí předložím, vyšly v nakladatelství Dada a vyjadřují, jak se domnívám, kolorit tohoto hnutí.

(R. Huelsenbeck uskutečnil tuto přednášku v únoru 1918 v Sálu Nové secese)
 

Náhledy fotografií ze složky DADA