Jdi na obsah Jdi na menu
 


Coco rosie

30. 1. 2007

 

Erotické vúdú

Aleš Stuchlý

Někdy je třeba zavřít se před světem na izolovaném místě, kde je možné pokládat základy světa nového. Onou pomyslnou archou naděje se pro sestry Casadyovy alias CocoRosie stala akusticky nejvýhodnější místnost ...

CocoRosie: La Maison de Mon Rêve. Touch and Go/Quarterstick Records; 2004.

CocoRosie: Noah’s Ark. Touch and Go/Quarterstick Records; 2005.

... v mrňa­vém pařížském bytě jedné z nich: koupelna, v jejíchž útrobách kompletně vznikl jeden z nejpodivuhodnějších hudebních debutů poslední doby, album La Maison de Mon Rêve.

Vztah mezi dnes pětadvacetiletou Sierrou (matkou přezdívaná Coco) a o dva roky mladší Biankou (slyšící od dětství na jméno Rosie) je vlastně jakousi kontinuální historií odloučení, kterou předznamenal již fakt, že se každá z nich narodila v jiném státě Ameriky (Iowa a Havaj). Jako předškolní děti je zastihl rozvod rodičů, pročež vyrůstaly téměř odděleně. A když ve čtrnácti Sierra odešla z domova, zmizely si obě dívky s čerokézskou krví v těle z dohledu úplně. Skoro o deset let později se Bianca náhle objevila před dveřmi Sieřiny klícky na Montmartru a teprve tehdy jako by obě dívky „skutečně“ procitly. Probudily ducha vzájemnosti skrze sdílený eskapismus a touhu po stvoření soukromého múzického světa, zabydleného jen tím, co je zrovna po ruce. Jaro 2003 a měsíc strávený ve vaně odplavil odloučeními roztínanou minulost a kokain smrskl zornice na velikost špendlíkových hlaviček. Vznikla nahrávka, na kterou je i dnes už módní škatule zvaná freak-folk krátká: mnohem spíše jde o jakési domácí erotizující vúdú pouze pro odvážné.

Svět/Apartmán dua CocoRosie se na hudební rovině otáčí kolem osy akustických nástrojů (především klavír, harfa a akustická kytara), obložených primitivními bicími automaty a roztodivnými ruchy všemožného původu, nad nímž zdánlivě nekoordinovaně meandrují dva rozdílně vybavené (a vybarvené) hlasy obou sester. Casadyovy jsou vůbec mistryně znepokojivých kontrastů: rozkošné melodie plné nostalgie a jemnocitu se díky surově sebezpytným a zároveň místy surrealistickým textům napouštějí černotou cynického šklebu. Modlitbou prosakuje blasfemie, ukolébavka získává obrysy noční můry, naivita se láme do ironie a nevinnost se zvráceností zdají se být siamskými dvojčaty sdílejícími jedno srdce.

Trestí výše popsaného je hned první skladba Terrible Angels: jednoduchý motiv akustické kytary od počátku inkasuje zvukové údery od jakési digitální hračky, náhle se zpod hladiny vynoří Sieřin vemlouvavý vokál, školený na katedře operního zpěvu pařížské konzervatoře, a počne se s organizovanou spontaneitou křížit s Biančiným předením nachlazené kočky, žadonící o pozornost. Klika vrže, kohoutek kape a sloky se svou repetitivností slastně i bolestivě zadírají pod nehty. „Když všichni andělé jsou tak strašliví, tak proč je vítáš?“

Následující By Your Side nabízí Biančin beat­box a zpěv ptáků na pozadí Sieřiných emotivních intonací, v hořkém výsměchu vůči náboženství Jesus Loves Me se sypou korále do kelímku, smrtelně krásná ukolébavka Good Friday („I once fell in love with you/ Just because the sky turn from gray/ Into blue“) bojuje se střídavě sílícím a utichajícím chrastotem vysokými polohami obou hlasů i přerývaným šeptáním. Tahiti Rain Song a Haitian Love Songs přivazují ke sprchovému koutu domorodou tradici a prozrazují vliv otce zabývajícího se šamanismem a religiozitou indiánů kmene Peyote.

Všechny tyto prvky včetně radikálního zvukového lo-fi ještě zesílily na letošní novince nazvané Noah’s Ark, která se pro svou idiosynkratičnost a provokatérství setkala
s kontroverzním přijetím. Úvodní K-Hole s vydrnkáváním harfy, dětsky vemlouvavým hláskem a verši typu „All of the aborted babies/ Will turn into little bambies“ je krutější sestrou Terrible Angels, zatímco The Sea Is Calm představuje koláž reprodukovaného francouzského hlasu, kabaretně rozvrzaného klimpru a nezbytné zvukové bublaniny. Bear Hides and Buffalo přivádí na palubu Archy mňoukání kočky a ržání koně, s nimiž hudebně kouzelně komunikují vstupy zvonkohry, trianglu a kontrapunkt Biančina poškrábaného, zlověstného přednesu a Sieřiných operních stupnic v pozadí. Kdyby jejich vokály měly lidské údy, našli bychom je na posteli s propletenýma nohama. Armageddon je avantgardní gospel plovoucí na syntezátorovém ambientním voru, Brazillian Sun s hostujícím freakfolkovým guru Davandreou Banhartem pro změnu oživují domorodé perkuse a atmosféra tiché Amazonie.

Dvě mimořádně působivé skladby, Noah’s Ark a Beautiful Boyz, kterou povyšuje cituplné operní vibrato Antonyho (z letos prestižní Mercury Music Prize oceněné formace Antony and the Johnsons) na nejerotičtější píseň dekády, mají kromě zadýchaného prostinkého beatu společnou výraznou melancholickou melodičnost, nesenou v obou případech klavírem a s božskou lehkostí vyklenutým zpěvným refrénem.

Když Sierra Casady v titulní písni alba zpívá „Noah’s Ark came to my house one day/ With all of his animals and took me away“, je jasné, o čem mluví. Sestersky spiklenecký únik z mučidel reality i osidel jakkoli alternativních hudebních žánrů se podařil skrze stvoření dokonale osobního, fantazijního světa, kde platí neznámá pravidla. Země se točí čím dál rychleji. Domy se rozpadají. A archa pluje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář